Když je váš původní plán jet původně na lyže do Rakouska, ale pak zjistíte, že je zrovna top sezóna a pěti denní pobyt vás vyjde stejně jako dovolená na Zanzibaru, rozhodnete se Rakousko tentokrát oželet, protože přece jen, do Rakouska si můžete zajet vždycky.

 
Takže spontánní dovolená, Zanzibar. Letenky do Dar Es Salaam, kde vás málem nevezmou na palubu, protože cargo, takže vzrůšo hned na začátku. Nakonec se tam teda díky bohu dostanete, protože jinak by vás asi trefilo, protože už máte všechno ostatní zařízené a po příjezdu zjistíte, že ten boží rezort, do kterého jste právě přijeli, vlastní Poláci. Ne, že bych neměla ráda Poláky. Ale potřebuju vidět i jiné lidi. Takže sečteno podtrženo, tady samí Poláci.

 
Naštěstí nejsem typ, co tráví dovolenou v rezortu. Zanzibar je jinak naprosto boží, ale počítejte s tím, že velice chudý. Což znamená jediné, kamkoli jsme přišli, chtěli peníze. Za to, že nám vylezli na strom pro kokos, za to, že nám ukázali obchod s alkoholem a taky za to, že nám zazpívali písničku.
 
Stejně jako na Bali, pokud si chcete cokoli koupit, nasadí přemrštěnou cenu a tak nějak počítají s tím, že to usmlouváte.
 
Největší zážitek mám ovšem ze samotného přeletu mezi Dar Es Salaam a letištěm na Zanzibaru. Cesta trvá asi dvacet minut místním letadýlkem, které se všemožně houpe, pilot zavírá dveře při rozjedu a absolutně nemá ponětí, kam letí, protože nevidí před sebe. Nicméně to napětí, jestli vůbec doletíte, stojí už za ten samotný pobyt. A ty výhledy jsou dech beroucí. Takže jestli vám někdo bude tvrdit, že jet lodí je lepší, nevěřte mu ani slovo.

 
Voda byla krásně teplá a únorové slunce žhnulo takovým způsobem, že pět minut na lehátku nás spálilo tak, že jsme sháněli jogurt. A pěkně dlouho, protože dojít do vesnice jsme si rozmysleli hned na příjezdové cestě. Ještěže tam byli ti Poláci.

Byli jsme na východním pobřeží, takže pokud jsme si chtěli opravdu zaplavat, museli jsme se lehce projít. Půl kilometru chůze a voda nám pořád sahala po pás. Btw příště beru i boty do vody, ostrých mušlí a kamenů tam bylo požehnaně, než se člověk dostal dál.

Nicméně nadšená jsem byla ze Stone Town, kamenného města a hlavního město Zanzibaru, mimo jiné i rodiště Freddieho Mercuryho. Vzal nás tam místní řidič, kterého jsme potkali při procházce po pláži a na druhý den si ho najali jako průvodce a řidiče v jednom, což jsme následně fakt ocenili. Myslím, že bez něj už bychom nenašli cestu zpátky. Proplítat se místníma uličkama bylo totiž něco. Ale pro mě s foťákem to byl ráj. Přesně tahle zákoutí plná místní atmosféry a domorodců totiž miluju. Stone Town má v sobě něco nezaměnitelného. Připadala jsem si, jako by se tam zastavit čas.

Návštěva Prison Islandu, kam ze Zanzibaru posílali otroky, prý taky stojí za prohlídku. Ze Stone Townu je to asi dvacet minut lodí, my jsme místo toho ale zvolili přejezd na jinou část ostrova, kde jsem dostala tip na vyhlášený The Rock (díky, Markét vdaná). Pokud je příliv, tahle restaurace vypadá, že stojí uprostřed oceánu. Paráda. Sice malé porce, ale proti tomu, jak vařili Poláci, paráda.