Začnu tím, že mě New York docela zklamal. Ale asi jen na první dobrou. Když jsem byla v sedmnácti na rok v Americe, žila jsem v Ohiu a na školní výlet jela bůhví proč do Washingtonu (přikládám to pomatení mysli a tomu, že tam jela i moje nejlepší americká kámoška Audrey, jinak si tohle bláznovství nedovedu vysvětlit). Já a nejela jsem do New Yorku a ani mi to tehdy nějak nepřišlo. Nicméně asi od svých dvaceti se tam chci podívat a pořád nemůžu pochopit, proč jsem to neudělala v těch sedmnácti. No nic, zase jsem byla u Bílého Domu, že jo, kdo to v sedmnácti může říct a taky viděla tu pamětihodnost, co jsme jí přezdívali “The Stick” a byla vidět ze všech koutů Washingtonu.

Ale teď už dost o tom, co bylo v sedmnácti. Byl to tehdy parádní výlet a moc jsem si ho užila.

Jenže teď se mi na rosteru objevil New York. Big Apple. Shopping madness. Broadway! Soho! Central park! Strašně jsem se těšila. Biddovala jsem si sice o multisektor Newark-Atény, ale dali mi New York, a to na 32 hodin. Protože pak je ještě jeden na dvacet čtyři a další na 42 hodin tuším. Takže zlatá střední cesta. Za 24h se totiž s tím časovým posunem nedá stihnout absolutně nic.

Přelet nad Grónskem

Jakmile jsme dorazili, jeden lehce jinak orientovaný crew navrhl, že musíme na muzikál, že chodí pravidelně a je to boží. Na Broadway! No jasně! Holky z posádky se toho naštěstí hned chytly, že chtějí vidět Kinky Boots nebo cože to (tohle šlo asi nějak mimo mě), no ale je to Broadway, a když je to Broadway, jdu taky! I kdyby na show, o které jsem v životě neslyšela.

Rychle jsme se převlíkly a vyrazily, protože v New Yorku očividně probíhá nějaká loterie o lístky (ty, které se neprodají se pak losují za zlomek ceny), ale tu jsme díky večernímu příletu těsně nestihly, samozřejmě. Takže jsme šly do fronty. Na Broadwayi to holt funguje tak, že musíte oblítat všechna divadla, která jsou sice v okruhu asi kilometru, ale každé prostě někde jinde, a na poslední chvíli zjišťovat, jestli teda jestě jsou lístky (nebo čekat na jednom představení a doufat, že si někdo ty svoje rezervované lístky nevyzvedne). Takže masakr. Úplně zplavené jsme oběhaly Kinky Boots – vyprodáno, Charlie and the Chocolate Factory – Vyprodáno, Wicked – vyprodáno. Řeknu vám, já už byla tak hotová, že bych šla i na Piráty z Karibiku.

Chicago! Poslední možnost. 4 poslední lístky. My byly čtyři holky. Lístek za 149 dolarů. Cože?!

No nic, je to sice na balkónku, ale ta cena je trochu přestřel. Neberem. Dobře, za dvě minuty se rozhodujem, že berem všechno, když už jsme tady a doufáme, že ten týpek u pokladny ty lístky v mezičase neprodal někomu jinému. Máme lístky. Nemáme dolary.

Rozdělujeme se na balkonky po dvou, já mám s sebou Slovenku Kamču. Jsme tak vyřízené po třinácti hodinovém letu a rozčarované z toho, že jsme během první hodiny utratily veškeré peníze, co jsme dostaly, že si každá koupíme šampaňské za 15 dolarů, platíme kartou a je nám to jedno. Jsme rozhodnuté si to pořádně užít!

Show na Broadwayi byla moc fajn, nicméně troufám si tvrdit, že spousta českých představení se Chicagu vyrovná. Třeba v takovém Národním divadle! Já furt měla za to, že ta Broadway bude něco echt, ale ta scéna byla podobná klasickému divadlu. Nicméně zažila jsem Broadway a představení bylo skvělé!

Druhý den jsme se s Kamčou (po snídani a ge-ni-álních hotelových vaflích) vydaly do víru velkoměsta. Mimochodem pojem, že New York nikdy nespí, platí tak nějak napůl. Bydleli jsme sice hned na Times Square, ale po půlnoci je tam normálně docela mrtvo jako v každém jiném městě, teda ano, až na ty neustále svítící reklamy.

Druhý den jsme to s Kamčou pojaly klasicky turisticky, takže jsme neminuly Rockeffeler Center (ze Sám doma, nemůžu se dočkat, až před ním bude o Vánocích stromeček), vzaly to kolem Carnegie Hall, Empire State Building přes Soho, 9/11 memorial až k Brooklynskému mostu. Procházka teda pěkná, ušly jsme dobrých pár kilometrů.

Na zpáteční cestě jsme narazily na trhy, protože ten den zrovna probíhaly přípravy na Den nezávislosti, bylo 3. července! Daly jsme si jídlo a šly se projít do Central Parku. Mimochodem park je obří a vypadá celkem v pohodě, přístě si rozhodně beru knihu a budu se v něm procházet. Nicméně australské parky na mě pořád působí tak nějak víc jakože “takhle si představuju dokonalý park”.

Cestou zpátky jsem nemohla vynechat kafe ve Starbucks, jako správná New Yorčanka.

A přípravy na Den nezávislosti? Čekala jsem odpoledne nějaké promenády, procesí, něco! Nebylo nic. Akorát večer ohňostroje, které jsme už ale bohužel pozorovali z letiště na cestě zpátky. Doufám, že si to aspoň užila ta crew, co přiletěla ten večer a byla tam přímo toho čtvrtého.

I když to může vypadat, že se mi v New Yorku vlastně nelíbilo, opak je pravdou. Nemůžu se dočkat, až budu zpátky. Na tom místě je něco fascinujícího. Vypadá to tam úplně jinak, než jsem si kdy představovala, Times Square je malé náměstí s reklamama, Broadway je spousta Myronů na kilometru čtverečním, Central Park je velký celkem hezký park. Ale sakra to musíte vidět!