Další Japonsko na rosteru znamenalo jediné, jít si půjčit kimono a procházet se v něm po městě, přesně tak, jako pravá Japonka.

V Japonsku už jsem totiž několikrát byla, na což se můžete mrknout TADY a TADY.

Naritu mám z japonských destinací, bůhví proč, nejradši. Cítím se tam tak nějak nejlíp a nejvíc ze všeho mi připomíná takové to staré Japonsko. Typické temply, japonské zahrady a speciálně ta dlouhá ulice, která vede od autobusového nádraží k Narita-san templu a je plná místních obchůdků s hůlkami, tradičních japonských sošek Daruma San a kokeši panenek, na ulici se prodává dango a japonští kuchaři sedí v napůl otevřených restauracích a připravují čerstvé ryby. Ta ulice je tak neuvěřitelně japonsky klidná, v podstatě bez turistů. Do templu si chodí poslechnout modlitby buddhistických mnichů a relaxovat do přilehlého ÚCHVATNÉHO parku s jezírkem opravdu jen Japonci.

No a já a Isa. Měla jsem totiž to štěstí, že jsme do téhle Narity letěly spolu, já a moje kamarádka skoro od úplného dubajského začátku, Němka Isa.

Do parku, který leží hned za hlavní bránou a obestírá v podstatě celý chrám Narita-san jsme se tentokrát nedostaly, zato jsme si v půjčovně (asi dvě minuty pěšky od autobusového nádraží směr Narita-san, po levé straně) oblékly pravá kimona a měly dvě hodiny na to, abychom si to v nich patřičně užily. Což o to, cítily jsme se jako pravé Japonky, ale málokdo si dokáže představit, jak je kimono těsné a jaké v něm bylo neuvěřitelné horko. Zrovna jsme totiž taky vychytaly asi třicet stupňů.

Do kimona mě musela „obléknout“ majitelka půjčovny, nedovedu si představit, že to člověk musí dělat sám. Kolem pasu mi dala jakýsi navlhčený ručník, přes něj mě kolem pasu stáhla dokola, omotala kolem mě kimono (které je strašně dlouhé, i když Japonky jsou ve své podstatě malé a drobné), takže to chvílemi vypadalo, jako když jsem oblékala indické sari. Naštěstí jsou Japonky, stejně jako Indky, velice zručné, takže jí to netrvalo ani dvě minuty a už mi přes kimono vázala ozdobný pás, který jsem si vybrala a na konci ho zakončila mašlí. Volba kabelky, vlasových doplňků a bot byla čistě na nás, nicméně tím, jak jsou Japonky maličké, jsem se ani nesnažila najít větší boty a vzala jsem za vděk těmi největšími, které jsem tam našla (asi tak velikost 37). Na moji 41 ideální, celou dobu se mi při chůzi zařezávala dřevěná podrážka někde tak asi do půlky chodidla.

V kimonech jsme zvládly strávit asi tak hodinu, došly k chrámu, udělaly pár fotek před ním a valily zpátky, protože na nás z toho sešněrování a v tom vedru šly mdloby. Zaplatily jsme v přepočtu asi 500 Kč, což za ten zážitek rozhodně stálo a dostaly odkaz na naše profi fotky, které jsme stihly vyfotit ještě před odchodem z půjčovny.

Vysvobozené a zase volně dýchající jsme si k obědu daly moje oblíbené dango a šly se podívat na buddhistický obřad do Narita-san templu.

Průvodce po Japonsku:

Japonsko Poznáváme průvodce Lonely Planet