It was not so long ago that I decided to make my dream come true. I left my stereotypical life at the office behind, packed my life basically in two suitcases and went to Dubai all by myself in order to travel around the whole world. I found a travel blog, veronikaindubai.com, just for myself at first, so I could once recall all the amazing stories to tell my grandkids in the future. I created my fb page, Veronika in Dubai, shortly after, so that I could be more here and now when traveling. A lot of people actually got interested in what I do and what this is actually about…

So I’ve decided to put it all together, made an agreement with a publishing house and wrote almost 200 pages of what you all ask about from the beginning (and what actually might not have crossed your mind until now). This book is about the job itself, what it’s really like to work as a cabin crew for one of the biggest airlines in the Middle East. It’s about working from and living in Dubai; it’s about traveling the whole world, sometimes 5 continents in a month; about all these things that happen up there in the air that you can hardly imagine, all from a real, authentic perspective. Because I’m here, living the dream right now.

The book was published in Czech in the Czech Republic, and it became a bestseller within the first two days.

//

Stojím ve frontě na odbavení v Dar el Salam a přemýšlím, že by bylo fajn napsat knihu. O tom, jak se mi žije v Dubaji. O tom, na co se spousta z vás ptá.

Už od začátku spuštění stránek (a fb Veronika in Dubai) mi spousta z vás psala, jak jsem se k té práci vlastně dostala, jak probíhal ten pohovor, jaké to je mít neustále jet lag… „Stihneš na těch místech vůbec něco vidět?“

Takhle to tedy všechno začalo.

Spontánní myšlenka, kterou jsem ve výsledku svými slovy shrnula na zadní straně obálky, tedy:

“Chcete vědět, jak se žije české holce v Dubaji, jak je těžké dostat „práci snů“ a proč si v Číně neobjednávat pizzu?

Jste zvědaví, jaké to je pracovat pro jednu z největších leteckých společností Blízkého východu, měsíčně navštívit pět kontinentů a dostávat za to výplatu?

Nahlédněte se mnou za závěs kuchyňky a pod pokličku práce letušky. Ať už se rozhodujete, jestli je tahle práce to pravé, či sníte o životě v oblacích nebo Vás prostě jen zajímá, proč sakra při Vašem letu došlo to kuře nebo co se může stát, když si nezapnete pás, je tahle knížka určena právě Vám.”

Když si vzpomenu, jak jsem se Albatrosu snažila do svého úplně prvního mailu nastínit celý ten nápad, musím se dneska smát, s jakou odvahou a suverenitou jsem do toho šla, protože tehdy jsem neměla napsanou ani jednu stranu, měla jsem jen spoustu myšlenek, kterých jsem se nemohla zbavit, ale v hlavě odhodlanost a tenhle odvážný plán, že tohle přece musí vyjít, protože je to tak strašně crazy, až je to cool 🙂

Mimo jiné v tom mailu stálo tohle:

“Jak vlastně funguje život s permanentně sbaleným kufrem, jak se připravuju na let, co se děje těsně před letem, jak to probíhá, než nastoupí cestující, jak probíhá samotný let, s čím se musíme potýkat a jak vlastně funguje celý ten proces, ze kterého Vy, jako pasažér, vidíte jenom ten úsměv s červenou rtěnkou.“

Nebo taky:

„Lidi zajímá to, co nevidí, co je pod pokličkou. Když přijdou na palubu, jsem ta krásná usměvavá letuška, ale zajímá je spousta věcí. Jak dlouho v dané destinaci budu, jestli lítám pořád s tím samým týmem, kde vlastně v tom letadle spíme, jestli po 17h letu letíme zpátky (ano, divila byste se, i takové otázky dostávám). A popsat to např. na letu do Aucklandu či Indie, to je teprve masakr!”

Abych tedy nepředbíhala, jako první padly mé myšlenky na nakladatelství CPress, které spadá pod Albatros, nejstarší české nakladatelství. V podstatě vždycky, když hledám nějakou knihu nebo mě prostě jen zajímá, co je nového, jdu na jejich stránky. Jsou mi prostě tak nějak nejvíc sympatičtí. Od stránek CPressu už byl pak jen krůček k jejich redakci…

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Dohodli jsme se na tématu, podmínkách, termínu odevzdání… Prostě v únoru jsem přišla s myšlenkou a na konci března už jsem mohla začít psát.

Termín odevzdání rukopisu jsme dohodli na konec června. V půlce června jsem teda už měla naplánovanou dovolenou, protože mi měla přijet ségra z Austrálie a já chtěla strávit co nejvíc času s ní a s rodinou na chatě v Česku. Ano, jenom blázen jako já si může vzít dovolenou v termínu, kdy má odevzdávat svou knihu..

Ale dovolená už byla naplánovaná a já tak nějak věřila, že to všechno v pohodě stihnu. Tři měsíce jsou přece spousta času, znělo mi v hlavě.

Realita je taková, že mi snad nikdy tři měsíce neuběhly takhle děsně rychle. Občas jsem před usnutím přemýšlela nad tím, že to snad nemám šanci stihnout, napsat v podstatě dvě a půl kapitoly měsíčně.

Jelikož jsem normálně lítala (a do toho všeho ta dovča), bylo to místy fakt náročné. Nechtěla jsem si notebook brát na každý layover (i když i to bylo někdy nevyhnutelné), chtěla jsem si destinace co nejvíc užít a chodit ven, ale bylo mi jasné, že kniha má stoprocentní přednost před vším ostatním. Proto jsem se snažila věnovat veškerý volný čas, který trávím v Dubaji, právě knize. Takže se omlouvám všem svým českým i zahraničním kámošům (sorry, guys), že jsem tři měsíce odmítala všechny pozvánky naprosto kamkoli a všechny skype hovory s kýmkoli. Prostě jsem byla pohlcená psaním, což jste samozřejmě nevěděli 🙂

Psala jsem samozřejmě i na chatě (po večerech, aby o tom nikdo nevěděl) a když mě náhodou někdo nachytal, že co to jakože furt píšu, moje typická výmluva byla ta, že píšu na blog. Což samozřejmě taky nebyla pravda, protože na blogování jsem díky knize v podstatě neměla vůbec čas. Takže se taky omlouvám a doufám, že aspoň oceňujete nový design stránek, které za tu dobu vznikly a těšíte se na všechny ty články, které teď budu muset dopsat. Uf.

Od začátku jsem věděla, že knížka bude mít 8 kapitol. Tři první o tom, jak se to vlastně všechno stalo. Jak probíhal pohovor, jak jsem tu práci dostala a jak jsem se po tom odstěhovala do Dubaje. A o tom, jak probíhá samotný skoro dvou měsíční trénink tady v Dubaji. Dalších pět kapitol je pak pojmenovaných po jednotlivých kontinentech, které jsem navštívila (až na Indii, tu beru jako samostatnou jednotku :)) a píšu tam o tom, jak to na jednotlivých letech probíhá, prostě všechny ty zákulisní věci, o kterých jako normální pasažér nemáte absolutně tušení. Jak to probíhá před lety, během nich a po nich. Taky o spoustě těch crazy věcí, co se mi na palubě (i v popsaných destinacích na layoverech) staly. A občas je to teda drsný 🙂

A teď tady sedím, v dubajském obýváku u svého tabletu s klávesnicí, který jsem si koupila víceméně jen proto, abych na něm napsala knihu, protože se mi s sebou neustále nechtělo vláčet počítač. Ve finále jsem totiž psala i na cestách, po hotelích, po nocích a na různých místech světa 🙂

Nejvtipnější na tom je, že jsem o tom, že píšu knihu, vlastně nikomu neřekla. Nejdřív mi to totiž přišlo tak nereálné, že se to fakt děje, že jsem tomu sama nemohla uvěřit. A pak už mi zas přišla skvělá ta myšlenka, že o tom nikdo neví a pak to všichni zjistí. Až už to bude venku. Reálně na pultech. Až vezmu mamku do knihkupectví a tu z toho picne. Až to postupně budou zjišťovat všichni mí přátelé a známí. A co na to řeknete vy, vy všichni, kteří mě sledujete a právě teď čtete tyhle řádky.

Nakonec jsem se s vydavatelstvím dohodla, že vám o tom teda řeknu ještě o něco dřív, než bude kniha na pultech knihkupectví, ať se můžete těšit a vše nasvědčuje tomu, že jsme se rozhodli víc než správně.

Dokonce se mi podařilo překvapit rodiče a nejbližší kamarády přesně tak, jak jsem si představovala. Vlastně ještě daleko víc, než jsem si kdy představovala, protože to všechno, co se teď děje v Ostravě a souvisí s knihou, bylo jedno obrovské překvapení pro mě samotnou. A povedlo se tak, že jsem radostí oněměla a bylo to prostě nejvíc. Na to slova nestačí.

Závěrem bych chtěla poděkovat skvělé redakci Albatrosu, speciálně „mojí“ redaktorce Petře, které to přišlo jako skvělý nápad hned od začátku a která byla celou dobu „u toho“.

A děkuju vám. To, jak se blog začal rozjíždět, pro mě bylo neuvěřitelnou motivací a hnacím motorem.

Vy jste vlastně důvodem, proč kniha vznikla. A z těch reakcí, které jsem na fb Veronika in Dubai dostala, jsem radostí bez sebe. Doufám, že vám kniha zodpoví nejen na všechny vaše otázky a odhalí zákoutí téhle práce, ale umožní vám i víc poznat mě samotnou, nakopne vás jít si za svými sny nebo vám minimálně vykouzlí úsměv na tváři. Protože to bych si přála ze všeho nejvíc.