Celý rok si říkám, že o Bangkok přece biddovat nebudu, lítá tam sedm letů denně, takže není možné, že by se na mě nedostalo. Dobře, převážná většina je na a380, ale i tak, že jo. No, a kdeže.
Takže jsem si teda po roce řekla, že je na čase si zabiddovat, protože Bangkok je jedno z míst, které chci vidět. Navíc moje kamarádka z Bangkoku, co se mnou chodila v Americe na střední, mi už před pár měsíci napsala, že až budu v její domovině, musím se jí zaručeně ozvat. O to větší radost jsem měla, když jsem v únorovém rosteru Bangkok objevila, a to hned dvakrát. Pár dnů nato mi ale přišel do mailu swap, druhý Bangkok za Cape Town. A to chceš.

Hned jsem psala Ling, kdy teda dojedu a že doufám, že nebude mít moc práce. Neměla, byla to totiž neděle. Když děláte letušku, přestáváte se ve dnech v týdnu orientovat. Dost často si myslíte, že je úterý a přijde vám to divné až ve chvíli, kdy v Dubaji chcete volat někam, kde je o víkendu volno a nikdo vám to nezvedá. 

Nicméně s Lingy jsem se domluvila, že mě vyzvedne na hotelu kolem oběda, řekla jí, že miluju pad thai, budu tam prvně a zbytek je na ní. Jelikož jsme na hotel přijeli až kolem sedmé ráno, měla jsem čas vyspat se do oběda a udělat si fotku v tom populárním okně. 

Shledání po víc než deseti letech bylo supr! Mít kamarády po celém světě se prostě vyplatí. A když jsou zrovna místní, platí to dvojnásob.
 
Za ten den jsme s Ling stihly snad všechno, co si člověk za první návštěvu Bangkoku může přát. Obědvaly jsme v její oblíbené restauraci a objednaly si snad všechno z jídelního lístku, po obědě vyrazily na skútru (které fungují úplně stejně jako taxi – takže ne, neřídila jsem) k typickému thaiskému domu, který si nechal postavit Dr. Livingstone, misionář a cestovatel, mimo jiné bojovník proti otroctví a podnikatel s thaiským hedvábím. Prý si Thajsko zamiloval a nějakou dobu v Bangkoku žil. Dům byl mimo jiné opravdu obrovský, se zahradou, prodejnou hedvábných věcí a několika dalšími menšími budovami kolem. Mohly jsme se i podívat, jak se z kokonů bource morušového smotává vlákno k přípravě samotného hedvábí, které bylo v Thajsku naprosto neuvěřitelné. A taky obrovsky drahé. Jedno polo tričko v přepočtu za pět tisíc. No ale ušahala bych se.


 

 

 

 

 

 

 

 
Průvodkyně nám mimo jiné řekla, že se Dr. Livingstone ztratil při jeho dovolené v Zambii a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Což ale očividně nebude úplně pravda, protože při své dovolené na Zanzibaru jsem se úplnou náhodou dozvěděla něco úplně jiného. A byla jsem za děsně chytrou. Takže o tom příště.
Pěšky jsme se pak přesunuly na pravou thajskou masáž a já si vybrala kombíčko, nejdřív chodidla a potom celé tělo. Masáž je opravdu levná a kvalitní, řádně vás prokřupou, ale nic vás pak nebolí. Ne, že by mě předtím něco bolelo, ale znáte to. Někdy odcházíte a jste na tom hůř než předtím.
 
Sice jsme se totálně přejedly na oběd, ale nedat si moje oblíbené thajské jídlo, to bych si neodpustila (nebo se spíš vzbudila uprosřed noci a objednala si room service). Stoply jsme si tuk tuk a přesunuly se na večeři do jedné z nejpopulárnějších a nejvyhlášenějších pad thai restaurací v Bangkoku, Thip Samai. Fronta před podnikem už naznačovala, že tady to asi bude dobrý, a taky že bylo. Doporučuju. Typické autentické místo. Servírují víceméně jen pad thai na deset způsobů, takže na jídlo čekáte tak pět minut. Venku před restaurací ho dělají jak na běžícím páse. Na ulici si pak u stánku objednáte barevné želé v kokosovém mléce a váš den v Thajsku považujte za kompletní.
 

 

 

 

 

 
 
Samotný Bangkok mě jako takový naprosto překvapil. Čekala jsem totiž něco úplně jiného. A ono to ve své podstatě něco úplně jiného je. Žádné klasické centrum města, nic organizovaného, jen změť spousty uliček, lidí a tuk tuků. Je to tam špinavé, na ulicích visí elektrické dráty prostě jen tak, na každé zastávce přeplněného metra je obrovský obchoďák, ale mají tam neskutečně dobrý pad thai, lidi jsou milí (pokud se zrovna nedívají do mobilu), je tam levně a když nad tím tak přemýšlim, má Bangkok své specifické kouzlo. Tím, že je jiný.