Moje třetí Japonsko, druhá Osaka. Když totiž tu první Osaku nejdete pořádně ven, ale jenom jíte, spíte, shoppujete a pijete saké, moc toho nevidíte a pak je vám to líto. Zas na druhou stranu zažít atmosféru noční Osaky a typického japonského podniku, kde si objednáte úplně všechno jídlo zahrnující chotto a no chotto, rozuměj pálivé a nepálivé, sushi, které pálí tak, že pět minut nedýcháte, (vzpomínám si, že ten číšník říkal něco o little bit chotto) a bitter gourd matchu, protože vás zaujme obrázek a matcha přece nemůže být špatná, ráno se opravdu nedokopete, abyste vstali v sedm. Tedy ano, pokud jste šílení, vstanete v sedm třicet, protože touha po poznání je silnější, ale nikdy nevěřte Indce, která řekne, že vám zavolá zpátky, jestli se teda jede nebo nejede. Naštěstí máte druhého Inda, který je na tom stejně jako vy, tak jdete aspoň na shopping. 

Nicméně druhá Osako, here I come. Let plný Japonek a já. Takže nuda, protože nikdo nikam nejde. Respektive všichni jedou domů nebo přijede někdo za nimi nebo si jdou nakoupit spoustu japonských kravovin nebo něco takového. Já měla plán jasný. Chci vidět Kyoto. 
Jelikož je Osaka asi hodinu cesty, přesněji než jsem se dostala z hotelu shuttlem do centra a potom rychlovlakem do Kyota, trvalo mi to něco málo přes hodinu. Jako první jsem se rozhodla jet metrem ke svatyni číslo jedna. Fushimi Inari stojí na vrcholku posvátné hory Inari, k níž vede cesta přes tisíce bran torii. Všude kolem můžete vidět spoustu soch lišky, která je poslem bohyně chrámu, bohyně bohatství a plodnosti, Inari. Fushimi Inari je nejvýznamnější svatyní mezi tisícovkami dalších v celém Japonsku, které jsou této bohyni zasvěceny.
Dole u vstupní brány se nachází spousta obchůdku plných japonských suvenýrů a místních stánkových prodavačů s jídlem. Jupí.

Jako druhou zastávku jsem si vybrala Kinkakuji, Golden Pavilion, který podle fotek vypadal naprosto skvostně. A opravdu. Jeden z nejkrásnějších templů vůbec, takže cca 45 minut cesty busem z hlavního nádraží v Kyotu stálo za to. Oficiálně známý jako Rokuonji, měl původně sloužit jako sídlo na důchod pro rezignovavšího šogúna. Jelikož je první a druhé patro pokryto tenkými plátky zlata, jako rodinná vila se mi jeví jako dobrá volba. Nicméně byl posléze přestavěn na zenový chrám. Jak jsem se dočetla později, vnuk šogúna nechal v Kyotu postavit Silver Pavilion – Ginkakudži, který chtěl původně pokrýt stříbrem, ale díky zhoršující se situaci ve válce byla stavba pozastavena a stříbrné pokrytí se nekonalo. 



Odpoledne jsem pořád ještě měla čas a v plánu ochutnat fugu. Takže směr Nishiki Market a po cestě se zastavit za geishami na ulici Hanami-koji ve čtvrti Gion. Zapadlá ulička, která na vás dýchne stylem starého Japonska, se spoustou čajoven a restaurací, ve kterých vás obslouží geishi. A na jejím konci brána, která mě zcela neplánovaně dovedla k tomu nejkrásnějšímu z templů, Kennin-Ji, nejstaršímu zenovému templu v Kyotu. V zahradách chrámu jsem si připadala trochu jako v mém oblíbeném Kill Billovi, jen škoda, že nesněžilo a já stále ještě nemám meč od Hattori Hanza. 



Na Nishiki Marketu jinak seženete úplně všechno, od levných tenisek po malou chobotnici na špejli. To mě zas bude dlouho mrzet, že jsem si ji nedala. Nicméně jsem v jedné boční uličce objevila typickou japonskou restauraci, kam chodí japonští businessmeni a kde podávají fugu. Tu rybu, kterou když špatně vykucháte a pak pozřete, tak umřete. S vědomím, že by kuchař přišel o licenci a potom dost pravděpodobně spáchal rituální sebevraždu, jsem si dala celé menu. Byla dost tuhá, se sójovou omáčkou chutnala trochu méně výrazně než tuňákové sashimi (tenké plátky čerstvé ryby).

Na cestě zpátky a z nedostatku času jsem chytila předražený taxík s japonským řidičem, který bohužel neuměl ani slovo anglicky. Nebyl bohužel schopný ani podle jména hotelu a adresy identifikovat, kam má jet, ale po deseti minutách domluvy rukama nohama toho dobráka napadlo zavolat do hotelu. Heuréka. Mission accomplished.